Pátá noha od lavičky

„Být nohou od lavičky je zcela holé šílenství. A obzvlášť být pátou nohou. Všichni mi říkají, že mým životním posláním, je být nohou náhradní, však co to je za výhru. Přeci jsem se nenarodila proto, abych čekala, až se nějaká jiná noha od lavičky porouchá. Co když se svého štěstí nikdy nedočkám, co když mě na světě nic pořádného nečeká.“ Hlavou se mi honilo tisíce a tisíce nejrůznějších myšlenek. Už, už jsem se odhodlala svůj bezcenný a prázdný život ukončit, ale v tu ránu tu stál On. Vzal mě do náručí, velmi významně si pokýval hlavou a uznale zvolal k tomu druhému: „Dobrá práce, hochu.“ V tu ránu mně to došlo. Tady mě nic pořádného nečeká. Svůj život nestrávím v černé dílně s ostatními nohami. Jsem přeci jediná pátá. Můj osobní příběh je daleko důležitější – já jsem mnohem důležitější.

            Hned ráno jsem vyrazila na velkou cestu životem. A jak už to v příbězích s poučením bývá, potkala jsem někoho mnohem zkušenějšího než jsem já. Byla to stará rezavá vrata. „Kam jdeš, pátá noho od lavičky?“ ptala se mě. „Ale hledám svůj osobní příběh.“ „Věř mi,“ zaskřípala vrata, „žádný osobní příběh nenajdeš. Nic takového není.“ Názor starých a zkušených vrat mě trochu zamrzel, ale rozhodla jsem se nevzdávat to. Vždyť jsem přeci dobrá práce… netrvalo však dlouho a já se velmi unavila. Jen si to vezměte, cestovat, když jste jenom jedna noha a ještě ke všemu dřevěná a od lavičky. Lehla jsem si ke kraji cesty a přemýšlela nad svým posláním. Třeba dojdu do světa, kde všechny páté nohy mají nějaký ten úděl. Najednou slyším příjemný a tichý hlásek. „Copak tu děláš, pátá noho od lavičky?“ Koukám a vedle mě leží pastička na myši. „Ale to víš, hledám své poslání, svůj smysl života.“ „Hledej, hledej. Já také nevěděla, jaký je můj osobní příběh. Dlouho jsem ležela jen na půdě a tápala. Ale teď už to vím. Mým smyslem je chytat myši.“ Zbytek večera jsem přemýšlela o tom, jaký bude asi můj příběh. Nechtěla bych jednou chytat myši a to nic proti pastičce…

            Druhý den byl mnohem těžší než ten předešlý. Stále mi vrtala hlavou ta slova starých vrat. Měla jsem chuť všechno vzdát. Obzvlášť když jsem viděla, že jsem jenom kousek od naší dílny. Nestačila jsem si ani všechno promyslet a nade mnou se opět skláněl On. Už zase mě bral do rukou a tentokrát potichu zabručel: „Jak se sem ta pátá noha od lavičky dostala?“ Pak mě donesl zpátky do dílny. Zde mě hodil do staré zaprášené skříně a zavřel. Asi abych mu zase neutekla. Ležela jsem dlouho. Uběhly hodiny, dny, měsíce a možná i roky. Teď je ze mě stará pátá noha od lavičky. Ale už nechci svůj dřevěný život ukončit, už vím, co je mým osobním příběhem. Už vím, že mým smyslem života je Nic. Je to přeci jasné. Pátá noha od lavičky je absolutně k ničemu.

Pozn. autora: Jak říká Coelho – osobní příběh má každý. Rezavá vrata, ač jsou stará a zkušená, nemusí mít vždycky pravdu. Smyslem života může být i pouhé Nic.