Saturnin
Autor: Zdeněk Jirotka
Název: Saturnin
Nakladatelství: Šulc a spol.
Rok vydání: 2005
Ilustroval: Michal Hrdý
Hlavní postavy:
Saturnin- svérázný sluha, který je velmi vynalézavý, dovede si poradit v každé situaci, protože počítá naprosto se vším
Vypravěč- třicetiletý muž, pán Saturnina, zamilován do slečny Barbory
Úryvek z knížky:
Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace.
Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven.
Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.
Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora.
Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům.
Obsah:
Sluhu Saturnina přijal do svých služeb jeden úplně obyčejný obyvatel Prahy (v knize není napsáno jeho jméno). Jeho pán je s jeho službami spokojený. Nejdřív Saturnin pro něho sehnal hausbót a tak se odstěhovali z bytu. Na jeho pronajatou loď se hned přijela podívat jeho otravná teta Kateřina se synem Miloušem. Začali se tam roztahovat a tak jim Saturnin namluvil, že loď je plná myší a dal jim na obličej masky, aby mohli lépe spát. Když se v noci probudili, lekli se sami sebe a odjeli. Saturninův pán obdivoval slečnu Barboru. Jednou ho jeho dědeček pozval k sobě na dovolenou, spolu s doktorem Vlachem a slečnou Barborou a Saturninem. Přijela i teta Kateřina s Miloušem, ačkoliv nebyli pozváni. Během třítýdenní dovolené zažili všichni spoustu dobrodružství. Nejdříve Saturnin učil dědečka džiu-džitsu. Ten se rozhodl, že si to na svém vnukovi vyzkouší a tím to všechno začalo. Dědeček mu pohmoždil kotník a tak museli volat sanitku. Odvezla jeho i se Saturninem do nemocnice. Když se jim po vynaloženém úsilí podařilo vrátit se zpět (musela pro ně zajet Barbora, protože řidič sanitky dělal problémy), spustila se venku ohromná bouře, obrovský příval vody strhl most, který je spojoval s vesnicí, kde v tu chvíli byly i obě dědečkovy kuchařky, a navíc byla přerušena dodávka elektrického proudu. Nějaké zásoby jídla měli a tak se vaření ujala slečna Barbora. Dědeček rozhodl, že se každý večer budou vyprávět příběhy. Saturninův pán a Barbora se během dovolené sbližovali. Stali se z nich hodně dobří kamarádi. Teta Kateřina všechny otravovala svým neustálým odříkáváním pořekadel a pořád si na něco stěžovala.
Nakonec byla dodávka proudu obnovena, ale už docházely zásoby jídla. Pár dní čekali, jestli nezačnou stavět most. Dlouho se nic nedělo, proto doktor Vlach navrhl, že mohou jít do jeho srubu, že tam nějaké jídlo má. Vyrazili tedy na cestu. Původně celodenní výlet se změnil na třídenní túru. Po opuštění doktorova srubu si dědeček poranil nohu. Šli pomalu, nestihli dorazit do vesnice, a proto museli jednu noc strávit pod širým nebem. Když druhý den dorazili do vesnice, uviděli, že jejich most už stojí.
Po skončení dovolené zůstal Saturnin u dědečka, dokud mu nebude lépe a jeho pán a slečna Barbora odjeli do Prahy. Domluvili si sraz v divadle. Teta Kateřina se znovu provdala.
Hodnocení:
Tato kniha mě velice zaujala. Přečetla jsem ji, dá se říci, že na jeden nádech. Především se mi líbil Jirotkům způsob satiry. Je to vážně příjemná kniha na zlepšení nálady a pro zasmání. Myslím, že můžu s čistým srdcem prohlásit, že ke knize nemám jedinou výhradu a jen co objevím, trochu více času, s radostí se k ní vrátím.